⌚Hodiny

By | 29.8.2016

hodiny1 Nevím, zdali rádi spíte, pokud ano myslím, že mě pochopíte. Vstávání je na té celé spací záležitosti to nejhorší. Mám rád vstávání postupné – takové rozkoukávací a mnohdy i dospávací. A ne se vzbudit rychle se z postele vyhrabat, obléknout a jít.

                Pokud se ráno probudíte, začnete po očku sledovat LED hodiny, které vám oznamují, že už je čas.  Sledujete blikající dvojtečku uprostřed velkých zelených čísel, jak neúprosně od-blikává minutu po minutě a vám nakonec nic jiného nezbude, než poslechnou ta zelená čísla a vstát.

                Vzbudíte manželku a ještě v polospánku se s ní domluvíte, ať vám řekne, až bude opouštět koupelnu. Protože jí to trvá daleko déle nežli vám takže budete vstávat, až se koupelna uvolní. A také, že si potřebujete ještě něco promyslet. Co si budeme povídat, každá minuta spánku se počítá a v mém případě je to půl hodina k dobru.

                Jak si tak přemýšlíte…, začne zvonit budík v telefonu. Vezmete přístroj do ruky, a co nevidíte, je o deset minut méně nežli na hodinách stojících na poličce. Telefon ukazuje špatný čas nebo hodiny. Rozespale uvažujete nad tou neshodou. Nakonec máte po spánku a tak se chopíte problému s časem. Pustíte televizi a už to máte, chyba je v hodinách, velká zelená čísla ukazují o deset minut více. Vstanete a do-šouráte se k hodinám se špatným časem, dlouze vzpomínáte jak, že se ty hodiny vlastně nastavují. Po několika omylech nakonec nastavíte přesný televizní čas. Který zase tak přesný není. Protože než se k vám dostane – onen čas v televizi, několikrát se převede přes spoustu škatulek a vysílačů. Důvodem je poměrně složitá cesta, kterou přesný čas vysílaný někde ze studia přes digitální kamery musí urazit k vašim televizním přijímačům.  Ale to jsem poněkud odbočil, zkrátka a dobře, pokud úspěšně zvládnete nastavit správný čas a uslyšíte z koupelny, „Že už je volná.“, mate po půl hodince přemýšlení. Právě nastalo to pravé vstávání. Sunete se do koupelny a ještě tam uvažujete, proč si lidi nastavují čas podle televize, když se ten přesný čas dokáže potulovat po řetězci vysílacího segmentu včetně TV studií až 2 vteřiny, než se vám ukáže v rohu obrazovky jako zaručeně přesný a v tu dobu už dosti nepřesný čas.

                V přehršli úkolů toho co musíte vykonat na sobě v koupelně, nakonec na problém s časem docela jistě zapomenete. Najednou je zde normální zimní, všední ráno jen s tím rozdílem, že venku není žádný sníh a na lednové počasí je nebývale teplo.

                Vyrazíte do zaměstnání o něco dřív. Ještě cestou v autě se donutíte prohodit pár konverzačních vět s vaší manželkou. Něco v tom smyslu:

„Že ty hodiny, zatracené, dnes šly asi o deset minut napřed.“  V tom se na vás podívá manželka a řekne:

„Já je nastavovala…“ a než to dopoví, vy už tušíte, kdo za to může a proč se dnes vstávalo o deset minut dříve.

„Musela! Včera byl výpadek proudu. Naše hodiny jsou elektrické a tak zelená čísla ukazovala úplně nesmyslný čas.“ Na krátko přerušila svojí řeč.

„Aha“, odvětil jsem a ona pokračovala:

„Protože jsem neměla podle čeho je nařídit, tak jsem je nařídila podle toho kolik asi tak bylo.“

„Aha“, znovu jsem zamumlal. A nezapomenul dodat:

„A už jsi někdy někoho viděla, jak nastavuje hodiny, bez toho aniž by se podíval třeba na hodinky?“ Bylo ticho. Tak jsem dodal:

„Já tedy neviděl.“ Ještě jsem si cestou tak domýšlel, co se vlastně dneska na těch vysokých školách asi tak učí. Rozhodně nic co má nějakou souvislost s přesným časem. Cesta do zaměstnání uběhla jako voda a tím bylo vše zapomenuto.

Druhý den ráno.

                Krásně zmoženi večerní lahví kvalitního vína, se pozvolna probouzíte do ranního pološera. Vzbudíte manželku. A jako každé ráno se ujistíte v tom, že vás bude neprodleně informovat, až opustí koupelnu. Zase si tak myslíte na vše možné, v poloze ležícího střelce. Poloha ležícího střelce je polohou, při které spící nebo střílející leží na břiše, jednu nohu má pokrčenou, druhou nataženou a mžourá jedním očkem do dáli na cíl. Ten můj cíl se zazelenal. Na hodinách bylo o deset minut méně než na mém mobilním telefonu, který jsem před chvilkou kontroloval rovněž pohledem.

                Ihned vás napadne, že to někdo dělá schválně nebo je ten budík „šmejd“, který poputuje s odpadky na dovolenou do kempu zvanou „skládka“. V tom lepším případě si myslíte něco o spiknutí proti vám o tajném mužikovi, jenž vám každou noc provede nějaký poťouchlý vtip. A že to tak nenecháte, to se musí vyšetřit. Spánek je ta nejposlednější věc, na kterou už nemyslíte. Hlasitě zakřičíte směrem ke koupelně:

„Ty hodiny jdou už zase špatně. Tentokrát o deset minut pozadu. Včera skoro o deset minut napřed a dneska o deset minut pozadu.“ Manželka pootevře skoro už zavřené dveře od koupelny a hlasitě odpoví:

„No však, když jsi včera říkal cestou do zaměstnání, že jdou asi o deset minut napřed tak jsem je večer posunula o deset minut nazpět.“ V tu chvíli škrtíte polštář, který máte pod hlavou a dál se dotazujete:

„A podle čeho jsi je řídila?“

„Podle ničeho, když jsi říkal, včera že jdou o deset minut napřed …“, skáču okamžitě do jejího výkladu:

„Ano, ano říkal, ale taky jsem ti říkal, že se hodiny nastavují podle času a ne plotu a navíc jsem je včera ráno nastavil správně! Tak proč jsi je znovu nastavovala!?” Na to už nedostávám, žádnou odpověď a jen slyším klapnutí dveří. Vstanu a jdu hodiny znovu seřídit, tentokráte snad již naposledy.

                Každý z naší ulice má rána klidná tak nějak obyčejná, naše rána jsou naprosto šílená. Pokud to zrovna nejsou hodiny, tak je to kocour na střeše. Jelikož jsme jaksi zapomenuli zavřít střešní okno a kocour se okamžitě zhostil příležitosti. Přímo brilantním způsobem s tlapkami u sebe, pokrčenými ke skoku, vyskočil rovnou skrz střešní okno na střechu. Ze které pochopitelně neumí slézt a tak ho hodinu lákáte na různé pochutiny a do poslední chvíle nevíte, jestli se pan kocour uráčí přijít k oknu. Po hodině, když se kocour dostatečně vynadívá na východ slunce, poškrábe o komín a dostatečně protáhne – usoudí, že je čas na snídani, kterou mu nabízíme. V takovém případě máte vyhráno, milého kocoura lapnete a ještě ho za to pochválíte, jaký je to hrdina. Potom nakrmíte a podrbete za uchem. A když zdárně dokončíte všechny tyto procedury, stran kocoura, máte vyhráno. Teprve poté se jdete obléci a vydáte na cestu do zaměstnání s vaší manželkou.

Cestou se ještě vyptáváte:

„Postila si toho kocoura ven? Dala jsi mu krmení do mističky před náš vchod? Nezapomenula jsi zhasnout? Nezapomenula jsi zavřít okno v koupelně?

                Cestou přemýšlíte nikoli nad prací, ale nad tím jestli konečně už od zítřka budou ta vaše rána také tak klidná jako u vašich sousedů. Vlastně jsem si to ráno něco uvědomil, nebýt hodin nemohl bych vám dnes nic psát a tak jsem vlastně rád za hodiny, ale i za manželku a kocoura.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *